Způsob života

Samci se mimo říji zdržují většinou samostatně, samice naopak ve skupinách, které mohou čítat až 50 jedinců. Aktivní bývá obvykle až za soumraku, kdy ho můžeme vidět při pastvě na lesních paloucích. Dosahují rychlosti 40 km/h, krátkodobě i 78 km/h.

Potrava

Jelen lesní je výlučně býložravý přežvýkavec. Složení potravy se ale mění v závislosti na roční době. V kterémkoli období se jelení zvěř živí zejména velkým množstvím travin a bylin, které spásá na lesních mýtinách, podél cest a okolo lesa, zkrátka na všech místech, kde je díky slunečnímu světlu rostlin dostatek.

Jedinou výjimkou jsou dny, kdy je země přikrytá příliš vysokou vrstvou sněhu. Byliny a tráva reprezentují v příhodných měsících až 80 % jelení stravy. V noci se stádo odvažuje vyjít i na otevřenější prostranství a spásá na polích obilí nebo kukuřici. V zimě stoupá v denní porci potravy zastoupení keřů a dřevin: jeleni se živí ostružiníkem, břečťanem nebo okusováním kůry mladých stromků. Mají také rádi kůru a větévky břízy, habru a borovice lesní. Dostatek energie dostává vysoká zvěř i z plodů – bukvic, kaštanů a žaludů. Chutnají jí ale též padaná jablka, krmná řepa a mrkev.

Predátoři

Díky své velké velikosti dospělí jeleni nemají v současné době kromě člověka příliš přirozených predátorů. Největší hrozbu pro něj představuje vlk, občas na ně může zaútočit i medvěd. Kolouši se zase mohou stát relativně snadnou obětí rysů.

Při pokusu o napadení se samci většinou ohání svými parohy a snaží se tak predátora zastrašit, samice obvykle spoléhají na svou ostražitost a při pastvě na otevřené ploše nad bezpečností stáda dohlíží několik z nich, které v případě ohrožení vydají poplašný signál a celé stádo se stáhne zpět do lesního porostu.

Rozmnožování

Samci jelena lesního jsou během říje charakterističtí svým hlasitým troubením, při kterém se snaží upoutat pozornost samic a udržet tak své stádo pohromadě. Tento jev můžeme nejčastěji zaslechnout při svítání nebo naopak při soumraku, kdy jsou jeleni nejaktivnější. Samotné troubení však používají i při soubojích mezi sebou, kdy se snaží pomocí svých parohů vyhnat svého konkurenta od blízkosti samic.

Samice pohlavně dospívají druhým rokem života a březost u nich trvá 240 – 262 dnů. Rodí 1, vzácně až 2 mláďata vážící přibližně 15 kg, která jsou několik prvních dnů po narození skrytá v travnatém porostu. Po dvou týdnech jsou kolouši schopni se připojit ke stádu, ale na matce jsou závislí po dobu 3 měsíců. Jejich charakteristické bílé skvrnění obvykle mizí koncem léta, ale poměrně často se stává, že několik bílých skvrn je na srsti mladých jelenů patrných ještě následující rok.

Ve volné přírodě se jelen lesní dožívá průměrně 10 – 13 let, v zajetí se může dožít i více než 20 let.

Lov

Pro svůj impozantní vzhled, značnou velikost a chutné maso patřila jelení zvěř již od pravěku k oblíbené kořisti člověka ve všech oblastech svého výskytu. V mnoha oblastech lovci vyvinuli pozoruhodné způsoby, jak tato ostražitá zvířata přelstít. Severoameričtí indiáni se při lovu maskovali jelení kůží s parohy a při přiblížení zvěř stříleli šípy. Aztécké a mayské kodexy zobrazují chytání jelena do oka, zatímco močická a incká keramika dokládá společný lov jelena huemula do sítí.

Asyřané, Babylóňané či Peršané lovili jeleny a daňky s pomocí koní či dvoukolých vozů, také je chytali živé do lasa a chovali v královských oborách. Řekové a Římané dávali přednost pěšímu lovu se psy nebo používali pasti. Xenofón ve svém spisu Kynagetikos (překládá se jako „Psovod" nebo „O lovu") doporučoval nejprve chytit koloucha, aby svým voláním přilákal laň. Staří Římané používali jeleny při hrách v cirku a jejich maso podávali jako vybranou lahůdku při hostinách.

Ve středověku byla jezdecká štvanice na jelena pokládána za mužnou zábavu, jíž se věnovali i mnozí panovníci. Český kníže Jaromír byl při lovu na jelena zajat svými nepřáteli, král Václav I. při nehodě na lovu přišel o oko.

V 17. století došlo k přeměně středověké jezdecké štvanice v propracovanější parforsní hon. Jedná se o společný způsob lovu za použití jezdeckých koní a smečky honicích psů. Povely účastníkům lovu se předávaly pomocí troubení na lovecké rohy. Například když psi spatřili jelena, troubil se signál „En vue!" (na dohled). Nakonec byl jelen psy zpravidla uštván a obklíčen, což bylo oznámeno tzv. „Stop fanfárou". Některý z lovců pak jelena dorazil (dal mu záraz) loveckým tesákem, přičemž se troubil signál halali (z franc. Há, la lit – tj. „Hle, již leží"). Právě signál halali, oznamující úspěšný konec lovu a zároveň poctu složené zvěři, byl později přejat i do jiných způsobů lovu, kde se používá dodnes. Po ulovení jelena se celý lov ukončil tzv. curée, kdy byla ukázána jelení trofej a své odměny, v podobě vnitřností a méně kvalitních částí masa, se dočkali lovečtí psi. Parforsní hony u nás zanikly v průběhu 19. století, nejdéle se pořádaly v Pardubicích, kde v konečném důsledku stály u zrodu Velké pardubické. Dědictvím parforsních honů jsou dosud místy pořádané svatohubertské jízdy, při nichž však už není lovena zvěř.

Hlavně v 18. století byl oblíben lov jelení i jiné (především černé) zvěře v leči obestavěné plátny. Jednalo se o surový způsob lovu, při němž byla zvěř nahnána do ohrady, postavené z vysokých plachet či sítí, napnutých na tyče. Lovci (často i dámy) ji pak ostřelovali z krytých vyvýšených altánů. Mezi zvláštní milovníky tohoto způsobu lovu patřili císař Karel VI. a jeho žena Alžběta Kristýna. Je známo, že jen sama císařovna dokázala při jednom podobném lovu složit více než 200 laní a jelenů.

V současné době se jelení zvěř loví obvykle osamělými způsoby lovu – na čekané z posedu nebo šoulačkou. V říji je možno jelena ulovit také vábením (napodobením jeleního troubení). Ze společných honů se jelení zvěř, především holá (kolouši a laně) loví naháňkou a nátlačkou. Živou jelení zvěř je nejvhodnější odchytávat do lapacích ohrad nebo pomocí narkotizační střely. Trofejí z lovu jelení zvěře je samozřejmě paroží, ale také zakrnělé špičáky mandlovitého tvaru, tzv. kelce či grandle, které se dříve využívaly jako součást mysliveckých šperků. Pro chutné maso se jeleni někdy chovají na specializovaných farmách. Vzhledem k jejich agresivitě, nárokům na prostor i kvalitu potravy se však pro podobné účely příliš nehodí. Vhodnějšími druhy pro farmový chov jelenovitých jsou daněk skvrnitý nebo jelen sika.

Aktuality

jaro 2017

Máme první jehně a začínáme přijímat rezervace na ubytování. Za 3 týdny začnou shazovat jeleni a pokud se chcete pokochta krásným parožím,…

Anketa

Měli jste možnost ochutnat produkt ekologického zemědělství?

Ano - 100%
Ne - 0%

Celkový počet hlasů: 7
Hlasovaní bylo ukončeno 28. 2. 2014

Partneři

01 02 03